Vítězná práce

Ticho a klid snu najednou přeťalo zakvílení budíku. Ten ohlašoval, že je právě čtvrt na deset, ale chlapci, schoulenému v posteli, připadalo jeho zvonění jako ohlášení čtvrt na pět a tedy času, kdy se budí jen vězni odsouzení k popravě. Posadil se v posteli a rozespalou rukou budík vypnul. Studia skončila a před ním se rozprostíraly prázdniny, během kterých bude muset někde splašit peníze na další dva semestry, jinak skončil a titul nedostane. Protřel si oči a dlouze zívnul. Do dnešní první schůzky zbývalo dost času…

Modrobílá obrazovka pracovní plochy jeho počítače na něj pomrkávala z hlubin trojrozměrného monitoru. Měl ještě starší typ, ke kterému si musel vzít brýle, spojující vertikální a horizontální kanál, aby dosáhl trojrozměrného pocitu. Poslední dobou se mu ale z brýlí dělalo nevolno a tak radši civěl na rozostřené okraje aplikací. Lišta dole mu oznamovala nejen čas, ale v tento moment také, že dostal nějakou videozprávu. Rozmrzele zamrkal na obrazovku před sebou a kurzorem myši klikl na plochu, aby aktivoval ovládání hlasem. „Přehraj…“ zamručel rozespale a pečlivě artikuloval, aby to jeho vlastní software na rozeznávání hlasu dokázal provést.

Najednou vytřeštil oči na obrazovku, a zuřivě chňapnul po brýlích, které teprve dodaly obrazu z jeho monitoru hloubku. Na ploše totiž najednou stála asi nejkrásnější dívka, kterou kdy spatřil. A usmívala se. Na něj. Působila neuvěřitelně přirozeně, i když komprese, kterou její obraz prošel, aby se dostal přes internet až k němu, jí samozřejmě po obrazové stránce něco ubrala. Chvíli se nemohl soustředit na její hlas, ale když k němu dolehl z reproduktorů, měl pocit, že se právě zamiloval. „Ahoj. Kamarádi mi poslali tvoji adresu. Prý studuješ bezpečnost sítí…“ začínal vzkaz. Následovala jakási podivná směsice omluv a rozpaků, která v něm vzbudila zájem a trochu znechucení, neboť z ní šlo poznat, že dívka svoji nahrávku needitovala, ale poslala přímo živý záznam. „Potřebovala bych se dostat do něčí schránky… Do e-mailu, víš?“ řekla cudně dívka. Zasmál se. Tahle pěkná dívka že potřebuje služby hackera? A místo toho, aby si zajistila normálního „blackhaťáka“, jak se říkalo v oboru, to zkouší u studenta? Nezdálo se mu to, ale neměl vůli vypnout vzkaz. Už jenom kvůli jejímu úsměvu. Začala vysvětlovat, o co jde…

Chvíli po poslechnutí a odstranění vzkazu už pádil po schodech. V uších mu stále zněla jako rajská hudba cena, kterou neznámá nabídla. Finanční zajištění ve výši desetinásobku průměrné měsíční mzdy po pět let? A k tomu možnost si s ní vyjít? Přemýšlel, co z toho má větší cenu. Nicméně úkol zněl tak triviálně, že byl až k smíchu. Říkal si sice, že se ta dívka musela zbláznit, ale druhým dechem si říkal, že by byl cvok, kdyby odmítl.

V kavárně se právě rozlévalo ranní slunce, když k ní doběhl. Dal si chvíli na rozdýchání, ve výloze protějšího obchodu zkontroloval, že nevypadá, jako že právě vylezl z popelnice, a plný nervozity a očekávání vstoupil dovnitř. Uviděl ji ihned sedět u stolu, její opálenou pleť i modré šaty bez ramínek, které viděl na nahrávce a nyní i naživo, by si asi nikdy nespletl. A to dnes ráno ještě nevěděl, že ta dívka existuje. Nejistě si stoupl nad ni. Jak jí má oslovit? Ahoj? To není zrovna způsob, jak oslovit dívku, kterou vidíte poprvé v životě. Dobrý den? To těžko, je stejně stará jako on… Nakonec si sedl naproti ní a usmál se. „Můžu si přisednout?“ zeptal se trochu teatrálně. „Jasně.“ Zasmála se ona. Bylo mu jasné, že na ni civí a věděl, že si od toho jen tak nepomůže. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se koktavě. Ona se usmála a naklonila hlavu lehce na stranu, čímž její rovné, kaštanově hnědé vlasy splynuly po jejím rameni dolů. „Myslím… Že by mi nevadilo, kdyby si mi říkal Lenka.“ Řekla po chvilce. „A ty?“ Najednou přistoupila servírka a on byl jen vděčný za to, že se na moment může věnovat někomu jinému. Objednal si snídani a pokračoval v hovoru. „Já jsem Honza… Moc mě těší, Leni.“ Začal s nejistotou v hlase. Chvíli přemýšlel, jestli ji nemá podat ruku, ale pak to rychle zavrhl. Přeci jen neměl s dívkami moc zkušeností, tím méně s takhle krásnými. „Leni… Co po mě opravdu chceš?“ začal zprudka. Ona se usmála a počkala, až servírka položí kávu na stůl. „Co chci? Slyšela jsem, že nemáš peníze na studia,“ řekla a zamíchala si kávu v šálku. Šálek byl jen z pěnové hmoty, jednorázová věc, kterou poslední dobou používali ve všech kavárnách. Byly levné, bezpečné a ekologické. Přesně podle nejnovějších směrnic z vyšších míst. Honza se usmál. „Počítal jsem s nějakou brigádou nebo tak…“ začal vysvětlovat. Lenka se svýma hnědýma očima zadívala přímo na něj a její lehký a svůdný úsměv ho totálně vyvedl z konceptu. „Ale… Ale pak…“ snažil se najít vhodná slova. „Honzo, buď v klidu.“ Usmála se. „Ber to jako brigádu.“ Navrhla mu. „Já jsem zaměstnavatel a ty jsi můj pracovník, ne?“ řekla, aby mu trochu usnadnila situaci. „Ale jestli mi začneš vykat, odjedu.“ Zasmála se potom. Honza kývl a zhluboka se napil. Potom si kousl do toastu, ale jeho mysl zaměstnávalo něco jiného. „Tak o co přesně jde?“ zeptal se klidně. Lenka pokrčila rameny. „Jsi student z bezpečnosti sítí, ne?“ zeptala se. „No… Jo, jasně, na Masárně, proč?“ odpověděl, žvýkaje toust. „Potřebuji se dostat do schránky na jednom serveru.“ Řekla se samozřejmostí, s jakou by jiný člověk oznamoval trafikantce, že si koupí noviny. „Tak proč si nenajmeš někoho jiného?“ zeptal se zvědavě Honza. „No… Protože si chci najmout tebe.“ Zněla tajemná odpověď. Nedávalo mu to smysl. A už vůbec mu nedávala smysl slíbená odměna. „O jakou schránku jde?“ zeptal se. Podala mu papírek, který vypadal jako vizitka. Očividně to měla již připravené. Zřejmě jako celou tuto schůzku. Honza si přečetl jméno i e-mail na vizitce. Pak se jí podíval s vážným výrazem do očí. „…zavináč Merot tečka org? Ty chceš, aby se podíval do schránky na Merotu?“ řekl ledově klidným hlasem. „Ano.“ Kývla Lenka, jako by se nic nedělo. „Lenko… Víš, co je Merot, že ano?“ řekl s úmyslem z toho vycouvat. „Já vím. Ale přemýšlej, co za to bude.“ Odpověděla klidně. „Jedna vycházka s tebou, a nějaké peníze?“ řekl trpce. „A budu riskovat, že mě zavřou, anebo hůř – že zmizím?“ dodal. Lenka se zasmála. „Dobře. Tak zvednu cenu. Co takhle… Ne jedna vycházka, ale vztah. Pro začátek jedna vycházka, zakončená romantickou večeří.“ Řekla klidně. „Za to, že se prolomím do schránky tajné služby?“ zeptal se podezřívavě. „To ani za zlatý prase.“ Řekl neústupně a posunul jí vizitku po stole zpátky. „Opravdu ne? Co bych ti musela nabídnout?“ řekla Lenka a začala si koketně pohrávat s pramínkem vlasů. S úsměvem sledovala, jak se Honza snaží nevnímat, jak si pramínek navíjí na prst a nechává si ho klouzat po rameni. „To… Já… Nevím.“ Řekl omámeně. „Tak platí. Dneska večer, jo? Nejprve se tam dostaneš a pak tu večeři.“ Řekla se smíchem a vstala. „Sejdeme se zase tady.“ Potom za oba zaplatila a odešla.

Na ulice města dopadlo poledne. Tady, ve čtvrti střední třídy, to znamenalo davy zpocených a znechucených vysokoškoláků, kteří i s titulem dělali kvůli prohlubující se recesi ty nejhorší práce a přes poledne nadávali nad pivem a snažili se vymyslet, jak se dostat výš. To ale dneska Honza nevnímal. Uvědomoval si jedno – Lenku a její slib. Když se dostane do jedné jediné schránky Merotu, bude ta dívka jeho. Jenomže jako student věděl, že existují tři typy webů, které se přednáší jako ukázka neporazitelnosti a absolutní ochrany informací. Byly to korporační weby makrokorporací, weby tajných i veřejných vládních agentur a… Merot. Podivné jméno, za kterým se skrývala ještě podivnější společnost, zrozená z hospodářské krize. Nikdo přesně netušil, co dělají, ale když nějaká opravdu velká firma byla na hranici úpadku, ozval se Merot a nabídl jim peníze. Půjčku. Bezúročnou půjčku s neomezenou splatností. Bezúročnou a bezpodmínečnou. Merot byl tajemstvím a produktem ekonomické krize, která sužovala jedenadvacáté století už patnáct let. Honza bezmyšlenkovitě zašel do knihovny. Přistoupil k terminálu, napojenému na informační mrak, jehož servery byly neznámo kde v budově. Terminál sám byl jen obrazovka, bezdrátově přenášející miliony bajtů dat, z nichž ne všechny skutečně fyzicky existovaly. Výsledek výzkumu takzvaného „Cloud Computingu“, informačního mraku, v němž se informace uchovávají na bázi téměř nekonečné sítě propojených úložišť. Podíval se na obrazovku terminálu a na 3D prostředí, očesané na minimum tak, aby ho pochopila absolutní většina lidí. Pro ty, kterým by náhodou nedošlo, jak pracuje, byl k dispozici intuitivní a prakticky inteligentní průvodce. Poslední výkřik jednorázové AI, který dokázal i desetileté dítě dovést k potřebným informacím. Ale co zadat? Jak hledat dívku, u které jenom vím, jak se jmenuje křestním jménem, anebo společnost, o které netuším ani v jakém státě začínala? Tohle běželo Honzovi hlavou, zatímco jeho prsty už vyťukávaly na obrazovce sekvenci vyhledávání v databázi. Zkusil první pokus. To mělo být konkrétní heslo. Informační společnost Merot… Čekal mnoho minut. Nic. Spojení „informační společnost Merot“ neexistovalo. Ale on se nevzdával. Společnost Merot byl jeho další pokus. Mnoho a mnoho stránek. Data se nedala prakticky zobrazit. Aby taky ne, tahle záhadná korporace de facto ovládala svět po posledním velkém propadu trhu. To ale nebylo ono. „Vedení společnosti Merot“ ani „Sídlo společnosti Merot“ nepřinesly žádný výsledek. Honza se začal ztrácet ve svých vlastních úvahách a mlčky zadával počítači jedno heslo za druhým. K tomu, co se kolem něj dělo, neměl ale žádný klíč. Jako by ani Merot, ani Lenka, neexistovali mimo jeho vzpomínky a data v počítačích.

Ve tři hodiny měl schůzku s jedním z jeho spolužáků. Původně mu měl dohodit brigádu, než začne zimní semestr, teď ho chtěl Honza požádat, jestli by s tou nabídkou nepřišel zítra. Pořád mu totiž jako hudba zněla odměna, kterou měl slíbenou za jednu jedinou práci. A pořád nemohl z hlavy vyhnat vzpomínku na Lenku, na její úsměv a hlas, jako by ho něčím očarovala.

„Hej! Honzo! Vnímáš mě vůbec!“ slyšel Markův hlas, ale nevnímal, o čem mluví. Seděli v parku a Marek se mu pokoušel objasnit, jak skvělá práce je dělat správce sítě v jakési malinkaté firmičce, o které nikdo nikdy neslyšel a asi ani neuslyší, protože zanikne dřív, než stihne vytisknout reklamní plakáty. „Co? Cožeto?“ zamumlal zmateně. „Jo, síťaře… Jak jsi to říkal?“ řekl Honza, když si zhruba zopakoval poslední rozhovor. „Člooověče, ty seš mimo.“ Zasmál se Marek. „Co se stalo? Sestoupila k tobě múza a slíbila ti, že naprogramuješ nový wokna?“ řekl se smíchem. „Skoro… Hele, nemohl bych si nechat čas do zítřka?“ zeptal se Honza. Marek se podrbal za uchem. „Čéče… Asi ne. Musí to být dneska, víš? Nejpozději zítra ráno, chlape…“ řekl klidně. „Hele… Tak… Tak já to neberu. Promiň, ale zkusím ty prachy sehnat jinde, nezlob se.“ Řekl Honza a sklopil oči. Marek byl jeho nejlepší kamarád, a i když ani jeden neprospívali na jedničku, nebyl pro ně problém dělat občas bokovky jako správci sítí nebo počítačů. „Okay, ale řekne mi pan Tajemný, o co jde?“ řekl Marek vážně. „Jo… Jasně. Hele, prostě…“ začal Honza, ale pak si uvědomil, že nemá co říct. „Ozvali se mi naši. Jedeme na prázdniny pryč, víš?“ zalhal nepřesvědčivě. „Hele kámo, fakt mi to nechceš říct?“ optal se Marek starostlivě. Honza se od něj otočil. Neměl sílu mu to říct do očí. „Někdo mi nabídl práci. Práci, kterou buď udělám, nebo skončím v lochu. A já kretén kývl. A teď nemůžu couvnout.“ Řekl smutně. Marek se na něj podíval. „Jakou práci, chlape?“ zeptal se spíš, aby mu pomohl, než že by se zajímal. „Dostat se na web… Merotu.“ Poslední slovo Honza zašeptal. „Čeho?“ otázal se Marek. „Merotu, sakra! Chápeš? Merot! Je ti to jasný?“ vybuchl Honza. Marek se odtáhl. „Jo tak to chápu, že se pánovi nechce dělat se mnou. Tak si to zkus, inteligente. Když seš taková třída, že si můžeš dovolit na to kývnout.“ Naštval se Marek a odešel. Honza mu na to už nedokázal nic říct… Po chvíli se zvedl a šel do kavárny, kde se měl setkat s Lenkou. Do setkání zbývala necelá hodinka. Když půjde pěšky, přijde akorát.

Honza se svezl tramvají domů a naposledy si zabrouzdal po webu. Ve trojrozměrném zobrazení vypadaly stránky úžasně. Skoro mu přišlo jako nesmyslné, že tahle nekonečná síť tak přístupných informací, plná pomocníků, kteří četli texty, naváděli osoby s poruchami zraku, nebo ty, kteří se ztráceli v navigacích složitějších aplikací, obsahuje něco, kam se nedokáže nikdo dostat. Nekonečný internet s sebou přinášel potěšení, starosti, zprávy, hudbu… Věci, které byly zdarma, i když jste za ně měli platit a díky rozvoji OpenSource i věci, které byly zdarma prostě proto, že někoho bavilo je vytvářet a sdílet. A přesto obsahovala tato síť i bašty soukromí, místa, kam se člověk nesměl ani podívat. Místa, která byla zapovězená. A na jedno z nich se už za pár momentů pokusí Honza podívat. Teď se podíval na hodiny. Byl čas jít.

V kavárně už skoro nikdo nebyl. Bylo kolem šesté a většina lidí spěchala z práce domů a neměla čas se zastavovat tady. Honza si sedl na stejné místo jako ráno a díval se z okna. Vyrušil ho Lenčin hlas. „Ahoj… Můžu si přisednout?“ zeptala se poťouchle a hned si sedla. „Tak co? Jdeš do toho?“ optala se ho energicky. Honza věděl, že teď už nemůže couvnout. „Jo. Jdu…“ řekl tiše a vstal. I s Lenkou zašli do knihovny. Honza totiž dobře věděl, že informační mrak poskytuje relativní anonymitu. Jednotlivé terminály předávají data serveru a ten teprve jde ven, takže je velmi těžké někoho vysledovat až k terminálu. Alespoň v to Honza doufal.

Promnul si spánky a zadíval se na obrazovku před sebou. Potom spustil prohlížeč internetu. Chvíli bezcílně brouzdal a cítil, jak ho Lenka sleduje. Ale nic neříkala, stála tam a sledovala ho. Připadl si jako šílenec, ale zároveň věděl, že nemůže couvnout. Že by to znamenalo ji zklamat a ztratit navždy.

…nekonečná data, proudící jako toky mezi počítači. Obrovský veletok dat, který pulzuje jako živá hmota. Miliony a miliony informací, některé malinké a bezvýznamné, jiné větší a třeba i kritické. Internet byl v nové době jednoduchým nástrojem, ale i sofistikovanou příručkou. Informace, informační toky, metadata jednotlivých stránek… Hierarchie webů, vyhledavače, které se snaží do té změti vnést řád a škodlivá data, viry, spyware a další hrozby, všechno v jediné obrovské síti. Nebyl nikdo, jehož život by neovlivňovala. A ten Honzův právě teď měla rozhodnout. Přežije? Nebo zmizí v propadlišti dějin?

Honza se usmál a rychle vyklepal adresu virtuálního počítače, který vytvořil v jednom mraku pro účely školního projektu a teď ho používal pro legální testy zabezpečení webů. Dnes to bude poprvé, co ho použije k nelegální činnosti, ale celou dobu věděl, že se tak stane. Už se před ním otevíralo prostředí. Za chvíli se nahraje celé a on bude moci zahájit útok. Vybere program, reprezentovaný ikonou, připomínající v grafickém prostředí středověkou zbraň. A v jeho grafickém prostředí tou zbraní zkusí rozbít zeď, ve skutečnosti obranu webu. Mnohokrát to byla bezpečná situace, kdy simuloval průnik zvenku na vlastní stránky. Dnes ne.

Na konzoli zkušeně navolil cestu k webu Merotu. Najednou před ním vyrostla zeď a po ní se rozběhly zlaté a modré paprsky. Ta zeď byla ze samých šedých cihel. Paprsky byly procedury, zkoumající jednotlivé porty, reprezentované cihlami, a označující zbarvením cihel bezpečná a nebezpečná místa. Na nekonečné zdi poštovního serveru Merotu se ale neobjevovala jediná barva, kromě šedé, značící neprostupná místa. Honzova projekce stála před zdí a čekala.

Najednou se ve zdi mihla červená cihla. Honza se k ní ihned přenesl prázdnotou kyberprostoru a čekal. Viděl, jak cihlu obtékají modré proužky, jak automatický program zkouší vnést neškodný spam do schránky, jejíž bezpečnost testoval. Pokud by se to podařilo… Najednou se Honzovi až skoro zastavilo srdce. Modrá barva obtekla celou cihlu a to znamenalo, že je možné navázat datové spojení mezi simulovaným počítačem a serverem na druhé straně zdi. Bylo to skoro neuvěřitelné. Ale neznamenalo to, že je vyhráno. Byl to jen začátek.

Začaly se mu potit prsty. Tím spíše že ucítil lehký stisk Lenčiných prstů na svých ramenou. Věděl, že ho tím chce povzbudit a přemýšlel, jestli si uvědomuje, že ho spíš vyrušuje. „Prosím… Teď ne.“ Zašeptal klidně a snažil se opět soustředit na svoji práci. Na ten tenký modrý proud, který teď právě obtékal jednu cihličku. Zaměřil se na kanál, kterým mohl poslat zprávy. A pokračoval…

Slabě modrá záře už obklopovala celou cihlu. Nestálé a vratké spojení, které ale stačilo k zaslání zprávy na jakoukoliv schránku na serveru. Problém byl, že s jedním e-mailem toho moc neuděláte. I tak to něco bylo. Virtuální zbraň se změnila z ostrého skalpelu na malou obálku. V té obálce byl kód. Říká se tomu backdoor a pokud by se podařilo Honzovi dostat ho na server a spustit… Získal by přístup do infikované schránky. Zkusil poslat příkaz a jeho potící se ruce klouzaly po klávesnici.

Lenka se rozhlížela kolem a dávala pozor, jestli je někdo nesleduje. Přitom ale jedním okem pozorovala a hodnotila Honzovu práci. Přemýšlela, jestli je opravdu tak dobrý, jak se říká. Ale ještě nikdy takhle upravené prostředí neviděla a tak to neměla jak odhadnout. Honza se usmál.

Modré linky na zdi byly normální data, neměly skoro cenu. Ale když by se mu podařilo, aby cihlu obalila zlatá linka… Zlaté linie byly řídící data, příkazy. Pár jich šlo nacpat do hlavičky zprávy, nebo na úrovni přenosu dat do jednotlivých skupin instrukcí, ale to bylo zdlouhavé. Najednou dostal nápad. Jeho virtuální obálka se změnila na malou sponku. Chytil jedno zlaté vlákno a připnul ho k modré záplavě, obestírající cihlu. Sponka za moment zmizela. Zbývalo jen najít správný program…

Lenka se usmála. Už pochopila, jak Honzovo prostředí funguje a teď rozuměla i způsobu, jakým se chrání. Připadalo jí to chytré a nebezpečné zároveň. Zjistila, že jí samotnou ta situace rozrušuje, jako by to byla ona, kdo stojí u konzole.

Když zjistil, že může procpat nějaká data ve zprávě, stačilo najít skript, který by rychle získal přístup do schránky. Teď rozhodovaly vteřiny. Kdyby to trvalo jen o vteřinku déle, než minimální čas, server by si toho všiml a díru by zacelil. Honza musel pracovat rychle. Hlavou mu problesklo několik kombinací a on si je rozmyslel ve zlomku vteřiny. Zkusil tu nejriskantnější. Hop nebo trop. Buď dostane heslo ke schránce a přístup do ní, nebo ho to odpojí a do tří vteřin je u něj policie. Začal se potit, když virtuální ruce vkládaly malou vrhací hvězdici do obálky a zlatá chapadla vsouvala obálku do cihly.

Lenka se začala nudit a začala se bezcílně procházet a protahovat pár krůčku od Honzy. Usmívala se, protože jí bylo jasné, že konečně našla, koho hledala.

Honzovo virtuální alter ego stálo před zdí a čekalo. Najednou zmizela modrá záře i zlaté linky a ze zdi se vysunula jedna jediná obálka. S tím ale Honza počítal. Otevřel obálku a v ní bylo dlouhé, velmi dlouhé, ale už odšifrované, heslo. Usmál se a vypnul svůj virtuální stroj, aby nebudil podezření. Věděl, že teď bude heslo bezpečně i jeho e-mailu. Už v normálním rozhraní konzole najel do svojí schránky a otevřel nejnovější e-mail. Nespletl se. Heslo tam bylo. Roztřesenýma rukama zadal adresu serveru do prohlížeče a vložil identitu a heslo. Ve schránce byl jediný mail. Začínal prostě. „Ahoj Honzo…právě jsi získal zaměstnání ve firmě Merot. Lenka“