Vítězná práce

Probudil jsem se zalit studeným potem. Bylo chladno. Otevřeným oknem do pokoje profukoval studený podzimní vítr. Snažil jsem se opět usnout. Venku se rozpršelo tak, že nebylo slyšet nic jiného, než dopady těžkých dešťových kapek. Zaposlouchal jsem se do tajemné hry deště a větru a snažil jsem se vybavit si svůj sen.

Co mě to probudilo? Byl jsem v nějaké šeré místnosti bez dveří, bez oken, bez světla. Její účel mi byl naprosto skryt. Dokonce k jakékoliv jiné lidské místnosti měla velice daleko. Snad jakoby ji nepostavily ruce člověka, pomyslil jsem si. Ale proč jsem se tedy vzbudil? Ten sen se mi nezdál poprvé. Za poslední dva měsíce se mi zdál nejméně třikrát.

Vstal jsem a tak, jako to dělám vždy, když nemůžu spát, či když se v noci vzbudím jako dnes, šel jsem si do kuchyně nalít sklenici mléka. Nad slovem „šel“ by se určitě nejeden z hloupých a škodolibých chlapců od nás ze třídy postavil. Nebo ještě spíše, začal by se v bocích ohýbat smíchem. Od svých tří let, kdy jsem měl dětskou obrnu, jsem nikdy nemohl chodit tak jako ostatní. Nemohl jsem se spolužáky kopat do míče na zelené trávě. Nemohl jsem s kamarádkami na pláži u moře hrát volejbal. Mnoho věcí, které se ostatním zdají jednoduché a samozřejmé, mi byly odepřeny. Hodně jsem se snažil být jako ostatní. Ale ani dnes, i když se mé pohyby v mnohém zlepšily, nemůžu dělat vše co bych chtěl. Doktor říká, že jsem pořád ještě ve vývinu, a že se to může ještě zlepšit. Moc nadějí mi ale nedává.

Každý večer cvičím a představuji si, jak konečně poprvé pořádně kopnu do míče.
Dopil jsem mléko a opět jsem se odebral do pokoje. Zavřel jsem okno a ulehl jsem pod už dávno vychladlou přikrývku. Snažil jsem se vybavit si onen sen….


Stál jsem uprostřed jakési místnosti. Byla tma. Viděl jsem jen malé oranžové světlo vypínače, jehož slabá záře pulsovala asi na dva metry ode mě. Opatrně jsem udělal pár kroků směrem k pulsujícímu světýlku a natáhl jsem ruku. Místností se rozlilo ostré světlo. Přimhouřil jsem oči, ale po chvíli jsem si na náhlý proud světla zvykl.

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Ta místnost mi byla velice povědomá.
Nejspíš tím, že jsem tu už dvakrát byl, pomyslil jsem si. Nebo…že by…..ano, je to můj pokoj!

A ve chvíli, kdy jsem si byl jistý, jsem si uvědomil, že v minulých snech jsem na to přišel také. Ale proč jsem to tedy nezjistil dřív? Proč jsem si to tedy neuvědomil hned?

Sny jsou podivné výtvory přírody, tolik nevypočitatelné. Pokaždé nové. Proč existují?

Konec konců na tom nezáleží. Život mi může vzít spoustu věcí. Dokonce i zdraví. Ale sny ne! Nikdy jsem život za svou nemoc neproklínal. Ač neznám odpověď na otázku „Proč“?, věřím, že tomu tak mělo být. Nic se nestává samo od sebe. Vše má své důvody a jestli to osud takto chtěl, pak jsem se s tím smířil.

O to více jsem vděčný za sny. Vždyť i když jsem říkal, že jsem nikdy nemohl kopat do míče, vlastně jsem mluvil jenom o našem reálném, materiálním světě.

Pohledem jsem se zastavil u svého psacího stolu. Chvíli mi trvalo, než jsem si plně uvědomil, na čem mi vlastně spočinul zrak. Můj psací stůl nebyl z tmavého těžkého dřeva jak jsem byl zvyklý, když jsem se na ono místo vždy díval. Těžká kovová stolní deska byla zapuštěná ve zdi a nohy chyběly úplně. Dopadl ještě hůř než já, pomyslil jsem si s lehkým úsměvem na rtech. Na stěně za psacím stolem byla přilepená tenká folie. Přemítal jsem, k čemu může sloužit, ale můj zrak upoutalo prázdné místo pod stolem. Koš nechybí, ten mám jako vždy u dveří. To je snad to jediné, co vypadá stejně jako vždy. Ale kde mám svůj počítač?

Rozhlížím se po pokoji, když si pomalu začínám uvědomovat, že vlastně nevím, co mám hledat. Jak v tomhle podivném pokoji může vypadat obyčejný stolní počítač? Vrátil jsem se ke stolu a poprvé si všiml malé kovové plošky pod tmavou folií. Přiložil jsem k ní ukazováček. Byla studená. Sotva jsem se jí dotkl, fólie nad stolem se rozsvítila. Malé obdélníkové plátno o tloušťce asi 1 mm se rozehrálo všemi barvami. Zároveň i prudké světlo v místnosti zvolna ustupovalo a postupně ho vystřídalo tlumené temně červené světlo po obdélníkovém obvodu stropu.
Ta fólie je monitor! Pochopil jsem náhle. A počítač musí být ten tenký kovově lesklý panel pod ní! Sedl jsem si na tmavou měkce polstrovanou židli a s tlumeným oddechováním jsem se ještě jednou v klidu rozhlédl po pokoji.

Měl jsem rád kytky, obzvláště kaktusy, které jsem pěstoval, ale nikde jsem je neviděl. Dokonce i má postel zmizela. Na jejím místě byla jen holá, černá a studená zem. Na stěnách bylo mnoho temných zářezů, zákoutí a červeno-zeleně podsvícených obrysů. Odvrátil jsem zrak od červeně osvětlené scenérie mého pokoje a opět jsem se začal věnovat počítači.

Na monitoru svítil nápis „Connecting to Spolium“ a malá animace u pravého horního okraje zobrazovala starobylou budovu s tenkým zlatým nápisem Spolium.

Spolium přeci znamená zdroj, to je z latiny, řekl jsem si pro sebe. Ale co to znamená? Tu budovu jsem nikdy před tím neviděl.
>> Připojeno << zobrazil se na malou chvíli nápis na obrazovce, než se rozplynul a vystřídala ho opět tma.

Nechápal jsem. Copak se opět vypnul? To není možné! Teď jsem se ho přeci pokusil zapnout! I když co u techniky není možné.
V pravém dolním rohu něco červeně blikalo. Během dvou vteřin se obrázek z rohu zvětšil a přesunul se na střed. Na obrazovce nyní jasně pulsoval obrázek dvou kulatých placek v červeném kruhu. Ze stěny pod fólií se jako stará BlueRain mechanika vysunula červeně podsvícená plocha a na ní ony dvě placky. Byly úplně černé a na dotek studené.
Jsou z nějakého podivného druhu kovu, blesklo mi hlavou.
Na monitoru se objevila animace člověka, který obě ty těžké kovové placky přikládá na spánky. Popadl jsem je a učinil jsem totéž.
Obraz místnosti se zcela změnil. Mnohé, co do této chvíle zůstalo mým očím skryto jsem najednou viděl. Na těžké olověné desce stolu jsem uviděl virtuální klávesnici, kterou na stůl promítal svítivě modrý laserový paprsek. Nikde jsem však neviděl obyčejnou myš. Na tmavém stolu ležela už jen jakási tužka. Uchopil jsem ji do ruky a ihned jsem pochopil, že celá deska slouží jako snímací pole. Podle mých pohybů tužkou se zároveň pohyboval kurzor na tmavé fólii. Datum nahoře ve stavovém řádku hlásalo 25.listopadu 2110.

Jak může v tomto tak vzdáleném roce vypadat Internet, pomyslil jsem si.
Jedna z ikon na ploše obsahovala v názvu hledané slovo >> Browser <<. Kliknul jsem na ní.

V místnosti se opět setmělo. Po chvíli, kdy mi před očima přebíhal filmový otáčející se kotouč začala světla okolo mě opět nabývat na intenzitě. Tentokrát v barvě krystalové modré. Svítila z kruhových bodů na tmavé stříbrně lesklé podlaze a odrážela se na všech stěnách. Už jsem nebyl ve svém pokoji. Stál jsem uprostřed jakési prostorné místnosti se spoustou černých děr po celém jejím obvodu.

Ty >> díry << jsou určité vchody do různých chodeb. Bude v nich spousta dveří. Jako ve filmu. Ale kam by mohly vést? Sáhl jsem si na spánky, ale po kovových plackách nebylo ani památky. Na jedné straně svítila zelená klávesnice a nad ní byla opět ona zvláštní fólie. Nestálo na ní nic jiného než svítivě zelený nápis >> Adresa: <<.

Pokud je tohle onen internetový prohlížeč, pak musím zadat nějakou adresu, pomyslil jsem si. Ale v jakém tvaru se může v roce 2110 psát internetová adresa? Za pokus snad nic nedám, dodal jsem si odvahy a vzpomněl jsem si na svou oblíbenou stránku o počítačích. Přistoupil jsem ke klávesnici, která se k mému úžasu jako trojrozměrný prostor vznášela v prostoru.

„Jak se jim podařilo zaostřit lasery?“ hlesl jsem úžasem. Na klávesnici jsem napsal adresu svého oblíbeného webu a stiskl jsem „Enter“.
Modrá světla zhasla, aby se v mžiknutí oka opět rozsvítila.
Stál jsem ve velice dobře osvětlené místnosti, která ovšem zdaleka nedosahovala rozměrů té předchozí. >> Domovské stránky <<.
Z místnosti vedly tři chodby. Tenký žlutě podsvícený text nad jednou z nich hlásal: >> Hardware <<. Vydal jsem se tím směrem a sotva jsem přešel přes kovový práh s čidly, modrá světla podél celé chodby se postupně rozsvítila. Na obou stranách bylo nespočet dalších dveří. Hned druhé dveře nalevo zdobil nápis >> Modulátory myšlenek <<. Udělal jsem krok směrem k onomu nápisu, který mě zaujal, ale celá chodba se opět sešeřila. Před očima jsem měl opět onen otáčející se filmový kotouč.
Načítá se to nějak dlouho, pomyslil jsem si. Mezitím jsem se rozhlížel okolo. Vše vypadalo jako zmražené. Krom kotouče se nic nehýbalo. Nic nemělo své obvyklé barvy. Žádné světlo nepulsovalo. Ani světlo z vedlejší místnosti nebylo vidět, z čehož jsem usoudil, že se načítá celá >> stránka <<, včetně té hlavní.

Kdyby jen použily >>tagu iframe<<, bývala by se jim načítala pouze nová místnost. Těžké dveře přede mnou zmizely a já už jsem se už už chystal vstoupit, když mě něco napadlo.

Uvědomil jsem si, že zde, ve virtuální síti můžu normálně chodit. Chodit tak jako ostatní chlapci a dívky. Rozbušilo se mi srdce a po zádech mi přejel mráz. Co když…

Rozeběhl jsem se na >>hlavní stránku<< oné firmy a přiblížil jsem se k tmavé fólii s laserovou klávesnicí. Do políčka adresa jsem co nejrychleji vložil jinou adresu. Moje sestřička na této stránce vždy hrávala staré, jednoduché, flashové hry.

Místnost po stisku >> enteru << opět pohasla. Za okamžik už jsem stál v jiné místnosti. Vedlo sem jedenáct chodeb. Nad ničím jsem nepřemýšlel a okamžitě jsem se rozeběhl k té, jejíž stříbrný nápis hlásal >> sportovní hry <<.

S přerývavým dechem jsem se zastavil až u dveří, kde se skvěl nápis obsahující TO slovo. FOTBAL. Vykročil jsem tím směrem a ve zlomku sekundy jsem stál uprostřed obrovského, osvíceného fotbalového stadionu.

Po tváři se mi skoulela slza. Tak přeci….

S trhnutím jsem se probudil. Pohlédl jsem na budík a následně ven z okna. Bylo už půl jedenácté a oknem do místnosti pronikaly hřejivé sluneční paprsky. Hřbetem ruky jsem si otřel orosenou tvář.
Kéž by tomu tak jednou bylo. Já už se toho nedožiji, ale ostatní, kteří přijdou po nás… Určitě tomu tak jednou bude. Věřím tomu.
Posadil jsem se na posteli a s lehkým úsměvem na tváři jsem pohlédl oknem ven….